Výstava Birgitt Fischer FARBENRAUSCH (V opojení barev)

Všechno se točí́, kamkoli se podívám.
Jsou tu demagogové́ a populisté́, kteří́ chtějí́ ovládnout svět, „zničení vůdci šílení“, chtěli by všude znovu vyvěsit své́ portréty vůdců̊, všudypřítomné devocionálie moci.
Namalovala jsem jejich portréty v malém formátu rozdělené́ na tři časti - znovu sestavené́ do velkoformátových, zkreslených, nesmyslných portrétů̊. Destrukce fasády.

Stejnost barev pro stále stejné́ struktury a procesy, nuance barev pro drobné́ rozdíly na cestě̌ k cíli.
Agresivní́ barevnost, falešná́ čistota, epileptičnost, nasávání, vyplivování.

Kdo jim může odporovat?
Hrdinové, kteří se hledají v zrcadle, kteří jsou silní v krátkém okamžiku introspekce? Pohled, snad i bdělá myšlenka, ale pak zase zmizí, bez jakéhokoliv vlivu na okolní svět. Ti křehcí, kteří se rozplynou, kteří se skládají jen z okrajů a vrhají chvějící se stíny?
Ti, kteří se stahují do své hlavy jako do posledního útočiště bez ohledu na to, co se děje venku?

Stejné avatary jako představitele společnosti najdeme v různých sériích obrazů. Na mysl přicházejí antické řecké legendy nebo bystré postřehy Kurta Tucholského. Říká se, že každá 3. generace se již neučí ze zkušeností předchozích generací, ale usiluje o vlastní emocionální prožitky.

A já? Podléhám opojení barev a maluji a maluji, stále více a barevněji, abych uklidnila své nervy. A svět se stává barevným a krásným.

Birgitt Fischer Praha, v říjnu 2024

Tvorbu Birgitt Fischer sleduji v podstatě od samého začátku jejího působení v České republice. Za tu dobu jsme mohli vidět různá její období, ovšem ani ne tak ve smyslu změny přístupu k malbě, jako spíš v zaměření na zpracování různých témat. Od sady autoportrétů, na kterých s nadhledem a notnou dávkou humoru ukazovala nesmyslnost stereotypů kolujících o Němcích (Němci jsou Mercedes…), přes hledání propojení své osoby s veřejným prostorem, což bylo prezentováno například obrazem, na kterém namalovala svou postavu složenou z prvků rondo kubistické architektury, až po téma, které zpracovávala poslední rok a které přináší tato výstava. A to je téma šílených vůdců na jedné straně a hrdinských avatarů na straně druhé. Vůdce – portrét zvětšený do takové velikosti, že již ho nelze namalovat v jednom kuse, „Führer“ abstrahovaný do té míry, že v něm lze již jen stěží rozpoznat rysy lidské bytosti. A avataři, hrdinové z komiksů – mnohem menší než vůdcové, ale o to lidštější a o to prchavější. Zahlédneme aspoň na okamžik nějakého, když se podíváme do zrcadla?

Přemýšlel jsem o tom, co ta různá Birgittina témata spojuje. Je to osobitý výtvarný projev? Jistě, ale je v tom ještě něco dalšího. Kdybych měl jedním slovem pojmenovat to, co dává jejím obrazům ten specifický náboj, byla by to odvaha. Když se podívám na některá Birgittina životní rozhodnutí – třeba opustit zaběhlou práci a dům a odejít studovat umění do země jejíž jazyk tehdy neovládala – to vyžadovalo velkou dávku odvahy. A tato osobní odvaha se přirozeně propisuje i do její tvorby – odvaha k sebeironii, k hledání vlastních kořenů, ke konfrontaci se svým okolím… A když to situace vyžaduje, tak i odvaha postavit se šíleným vůdcům. A to udělala tak, jak to jako výtvarnice umí nejlépe – obrazem.

Andrey Kafka, kurátor výstavy