Na vystavených obrazech Jana Pfeiffera často vidíme motiv skály. Třeba jen v podobě osamělé hory někde na pozadí, nebo je šedá a tušená jen v náznaku, protože naši pozornost poutá něco barevnějšího nebo tvarově výraznějšího. Vůbec máme většinou tendence skály považovat za něco obyčejného. Ale když se nad tím zamyslíme důkladněji, tak se ukáže, že málo co má pro nás tak silný význam, jako je právě skála. A to jak v rovině symbolické, tak i v té materiální. Vždyť co všechno se dá najít ve skalách – zářivé krystaly, rudné žíly, zkameněliny… Ale také architektura k jejímuž vytvoření bylo potřeba ohromné úsilí a schopnosti. A ve skalách můžeme také nalézt třeba Madonu, a vlastně by bez nich nemohla vzniknout ani Sokratova jeskyně.
Jan Pfeiffer v nich nachází mnoho věcí. A – s určitou nadsázkou – našel ve skalách i něco, co tyto obrazy dělá takovými, jaké jsou – k jejich tvorbě totiž používá grafitový prach. Rozmělněný minerál se tak stává znovu pevným kusem, skálou. Pojďte se do těch skal podívat, projít jejich tmavá zákoutí a najít světlo, které na konci skalních labyrintů čeká.
Andrey Kafka, kurátor